Daň z nemovitých věcí 2024: Na co se připravit a jak ušetřit

Co je daň z nemovitých věcí

Daň z nemovitých věcí představuje pravidelnou každoroční platbu, kterou odvádí vlastníci nemovitostí do veřejného rozpočtu. Tato majetková daň se vztahuje na veškeré nemovitosti nacházející se na území České republiky, přičemž zahrnuje jak pozemky, tak stavby a jednotky. Povinnost platit tuto daň vzniká na základě vlastnictví nemovitého majetku, nikoliv jeho užívání, což znamená, že daň musí hradit vlastník i v případě, že nemovitost pronajímá nebo ji vůbec nevyužívá.

Daňová povinnost se vztahuje na širokou škálu nemovitostí, včetně obytných domů, bytů, garáží, hospodářských budov, ale také orné půdy, zahrad, stavebních pozemků či lesních ploch. Výše daně se vypočítává podle několika faktorů, mezi které patří především druh nemovitosti, její velikost, umístění a způsob využití. Významnou roli hraje také místní koeficient, který si může každá obec stanovit samostatně, čímž může výslednou částku daně významně ovlivnit.

Správu daně z nemovitých věcí vykonává finanční úřad, v jehož územní působnosti se nemovitost nachází. Poplatníci jsou povinni podat daňové přiznání do 31. ledna zdaňovacího období, přičemž toto přiznání se podává pouze jednou a v dalších letech již není nutné ho opakovaně podávat, pokud nedošlo k žádným změnám rozhodným pro stanovení daně. Samotná daň je pak splatná ve dvou stejných splátkách, a to do 31. května a do 30. listopadu běžného zdaňovacího období.

V případě změny vlastnictví nemovitosti nebo jiných relevantních skutečností je poplatník povinen tyto změny oznámit příslušnému finančnímu úřadu prostřednictvím dílčího nebo nového daňového přiznání. Tato povinnost se vztahuje například na případy koupě či prodeje nemovitosti, změny výměry pozemku, změny způsobu využití stavby nebo změny v osobě poplatníka.

Výnos z daně z nemovitých věcí je příjmem rozpočtu obce, na jejímž území se nemovitost nachází. Tento aspekt je velmi důležitý pro místní samosprávy, jelikož představuje stabilní a předvídatelný zdroj příjmů, který mohou využít pro rozvoj a údržbu obecní infrastruktury. Obce mají možnost ovlivnit výši daně prostřednictvím místního koeficientu, který může být stanoven v rozmezí 1 až 5, čímž se základní sazba daně násobí.

Je důležité zmínit, že existují určité výjimky a osvobození od daně z nemovitých věcí. Ty se týkají například nemovitostí ve vlastnictví státu, krajů a obcí, církevních staveb, škol, muzeí, galerií, nebo nemovitostí sloužících k sociálním a zdravotnickým účelům. Osvobození se může vztahovat také na novostavby určené k bydlení, a to po omezenou dobu od jejich dokončení.

Kdo musí platit daň z nemovitostí

Daň z nemovitých věcí je povinen platit každý vlastník nemovitosti, která se nachází na území České republiky. Tato povinnost se vztahuje jak na fyzické, tak i právnické osoby, které jsou zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci. V případě spoluvlastnictví nemovitosti mohou spoluvlastníci platit daň společně a nerozdílně, nebo si mohou zvolit jednoho zástupce, který bude daň hradit za všechny.

Specifickou situací je vlastnictví nemovitosti ve svěřenském fondu, kdy daňovou povinnost nese tento fond. Podobně je tomu u nemovitostí ve fondu obhospodařovaném penzijní společností, kde daň platí tento fond. U nemovitostí zatížených právem stavby je poplatníkem daně stavebník. V případě pronájmu nebo pachtu je důležité vědět, že daňová povinnost zůstává na vlastníkovi nemovitosti, nikoli na nájemci či pachtýři.

Státní pozemkový úřad a Správa státních hmotných rezerv jsou také povinny platit daň z nemovitých věcí u nemovitostí, které spravují. U nemovitostí ve vlastnictví České republiky je poplatníkem organizační složka státu nebo státní organizace, které přísluší hospodařit s majetkem státu. Významnou výjimkou jsou případy, kdy je nemovitost pronajímána nebo propachtována - v takové situaci se poplatníkem stává nájemce nebo pachtýř.

V případě změny vlastnictví nemovitosti během zdaňovacího období je důležité vědět, že daňová povinnost přechází na nového vlastníka až počátkem následujícího zdaňovacího období. To znamená, že původní vlastník je povinen zaplatit daň za celý kalendářní rok, i když nemovitost vlastnil jen jeho část. Tuto skutečnost je vhodné zohlednit při sestavování kupní smlouvy a případně upravit vzájemné vyrovnání mezi prodávajícím a kupujícím.

Zvláštní postavení mají obce a kraje, které jsou povinny platit daň z nemovitých věcí pouze za nemovitosti, které se nachází v katastrálním území jiné obce. Za nemovitosti na vlastním území daň neplatí. Podobně jsou na tom i některé veřejně prospěšné organizace, které mohou být od daně osvobozeny, pokud splní zákonem stanovené podmínky.

Je třeba zdůraznit, že povinnost platit daň vzniká i v případě, že vlastník nemovitost aktivně nevyužívá nebo je nemovitost ve špatném technickém stavu. Daňová povinnost trvá po celou dobu vlastnictví nemovitosti a zaniká pouze v případě změny vlastníka nebo zániku nemovitosti. Vlastník je povinen podat daňové přiznání do 31. ledna zdaňovacího období, přičemž rozhodným okamžikem pro stanovení poplatníka je stav zapsaný v katastru nemovitostí k 1. lednu příslušného roku.

V případě dědictví nebo darování nemovitosti přechází daňová povinnost na nového vlastníka obdobně jako při koupi, tedy od následujícího zdaňovacího období. Je však nutné pamatovat na to, že nový vlastník musí podat daňové přiznání, i když předchozí vlastník daň již uhradil.

Předmět daně z nemovitých věcí

Předmětem daně z nemovitých věcí jsou pozemky, stavby a jednotky nacházející se na území České republiky. Tato daň se skládá ze dvou hlavních částí - daně z pozemků a daně ze staveb a jednotek. U pozemků jsou předmětem daně především ty, které jsou evidované v katastru nemovitostí. Jedná se zejména o zemědělskou půdu, jako jsou orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady a trvalé travní porosty. Dále jsou předmětem daně také hospodářské lesy, rybníky sloužící k intenzivnímu a průmyslovému chovu ryb, zastavěné plochy a nádvoří, stavební pozemky a ostatní plochy.

Některé pozemky jsou však ze zákona z předmětu daně vyňaty. Mezi tyto výjimky patří například pozemky zastavěné zdanitelnými stavbami v rozsahu zastavěné plochy těchto staveb, lesní pozemky, na kterých se nacházejí lesy ochranné a lesy zvláštního určení, pozemky, které jsou vodní plochou s výjimkou rybníků sloužících k intenzivnímu a průmyslovému chovu ryb, a pozemky určené pro obranu státu.

V případě staveb a jednotek jsou předmětem daně zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky, které se nachází na území České republiky. Mezi zdanitelné stavby patří budovy, kterými se rozumí nadzemní stavby spojené se zemí pevným základem, které jsou prostorově soustředěné a navenek převážně uzavřené obvodovými stěnami a střešní konstrukcí. Dále sem patří inženýrské stavby uvedené v příloze zákona o dani z nemovitých věcí.

U jednotek se jedná především o bytové jednotky a nebytové prostory, které jsou evidované v katastru nemovitostí. Součástí jednotky je také podíl na společných částech nemovité věci, a to i v případě, že jsou umístěny mimo dům. Předmětem daně však nejsou jednotky, které jsou součástí zdanitelné stavby.

Zákon také definuje specifické případy, kdy se stavby a jednotky stávají předmětem daně. Například u novostaveb se stavba stává předmětem daně až po vydání kolaudačního souhlasu nebo po započetí jejího skutečného užívání. V případě změny stavby podléhající kolaudačnímu souhlasu se změněná stavba považuje za předmět daně až po vydání tohoto souhlasu.

Důležitým aspektem je také skutečnost, že předmět daně z nemovitých věcí se posuzuje vždy k 1. lednu příslušného zdaňovacího období. Změny, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, se projeví až v následujícím zdaňovacím období. To znamená, že pokud například někdo prodá nemovitost v průběhu roku, daňová povinnost mu zůstává po celé zdaňovací období.

Pro správné určení předmětu daně je také nezbytné zohlednit všechny relevantní skutečnosti, jako jsou například způsob využití nemovitosti, její umístění nebo technické parametry. Tyto faktory mohou ovlivnit nejen samotné určení předmětu daně, ale také výši daňové povinnosti.

Nemovitosti jsou jako strom, který nese ovoce. Daň z nich je jako sklizeň, kterou musíme odevzdat, abychom mohli dál růst v této zahradě společnosti.

Radmila Procházková

Termíny podání daňového přiznání

Daňové přiznání k dani z nemovitých věcí musí poplatník podat nejpozději do 31. ledna zdaňovacího období. Toto datum je klíčové pro všechny vlastníky nemovitostí, kteří jsou povinni přiznat daň. Je důležité si uvědomit, že daňové přiznání se podává pouze v případě, že nastaly změny oproti předchozímu zdaňovacímu období, nebo pokud poplatník nabyl nemovitost poprvé. Pokud nedošlo k žádným změnám v okolnostech rozhodných pro vyměření daně, není třeba daňové přiznání znovu podávat.

V případě, že poplatník nabyl nemovitost v průběhu roku, například koupí nebo dědictvím, je povinen podat daňové přiznání do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byl zapsán vklad práva do katastru nemovitostí. Toto pravidlo je velmi důležité zejména pro nové vlastníky, kteří musí být obezřetní a hlídat si termíny od data nabytí nemovitosti.

Správce daně může na základě žádosti poplatníka v odůvodněných případech prodloužit lhůtu pro podání daňového přiznání. Tato možnost je však spíše výjimečná a je třeba mít pro ni závažné důvody. Nedodržení termínu pro podání daňového přiznání může vést k sankčním postihům ze strany finančního úřadu, proto je důležité této povinnosti věnovat náležitou pozornost.

Pro vlastníky více nemovitostí v různých katastrálních územích, které spadají pod působnost jednoho správce daně, platí, že podávají pouze jedno daňové přiznání. V tomto přiznání uvedou všechny své nemovitosti, které se nacházejí v územní působnosti daného správce daně. Pokud však vlastní nemovitosti v územní působnosti více správců daně, musí podat daňové přiznání každému správci daně zvlášť.

Je třeba zdůraznit, že daň z nemovitých věcí se vyměřuje na zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň vyměřována. To znamená, že změny, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, se projeví až v následujícím zdaňovacím období. Tento princip je klíčový pro správné určení daňové povinnosti.

V případě spoluvlastnictví nemovitosti může podat daňové přiznání jeden ze spoluvlastníků za celou nemovitost. V takovém případě vystupuje jako společný zástupce ostatních spoluvlastníků. Ostatní spoluvlastníci pak již daňové přiznání nepodávají, ale jsou solidárně odpovědní za zaplacení daně. Je však možné, aby každý spoluvlastník podal daňové přiznání samostatně za svůj spoluvlastnický podíl.

Elektronické podání daňového přiznání je v současné době stále častější formou komunikace s finančním úřadem. Tento způsob podání je rychlejší, pohodlnější a minimalizuje riziko formálních chyb. Pro některé subjekty je elektronické podání dokonce povinné, například pro právnické osoby nebo fyzické osoby s datovou schránkou.

Sazby daně pro různé typy nemovitostí

Sazby daně z nemovitých věcí se liší podle typu nemovitosti a způsobu jejího využití. U pozemků se základní sazba daně odvíjí od jejich charakteru a způsobu využití. Pro ornou půdu, chmelnice, vinice, zahrady a ovocné sady činí sazba 0,75 % z daňového základu. Trvalé travní porosty, hospodářské lesy a rybníky s intenzivním chovem ryb jsou zdaněny sazbou 0,25 % ze základu daně. U stavebních pozemků je situace odlišná - zde se aplikuje sazba 2 Kč za každý metr čtvereční, přičemž tato částka se následně násobí koeficientem podle velikosti obce.

V případě staveb určených k bydlení činí základní sazba daně 2 Kč za metr čtvereční zastavěné plochy. Pro rekreační objekty je stanovena vyšší sazba 6 Kč za metr čtvereční. Garáže vystavěné odděleně od obytných domů podléhají sazbě 8 Kč za metr čtvereční. Zvláštní kategorií jsou stavby pro podnikatelskou činnost - u těch se sazba pohybuje od 2 do 10 Kč za metr čtvereční v závislosti na typu podnikání. Průmyslové stavby jsou zatíženy sazbou 10 Kč za metr čtvereční, zatímco stavby pro zemědělskou prvovýrobu mají sazbu nižší, a to 2 Kč za metr čtvereční.

U bytů a samostatných nebytových prostorů se daň vypočítává ze zastavěné plochy vynásobené koeficientem 1,22. Základní sazba zde činí 2 Kč za metr čtvereční. Pokud je nebytový prostor využíván k podnikatelské činnosti, aplikují se obdobné sazby jako u staveb pro podnikání. Důležitým faktorem ovlivňujícím výslednou daňovou povinnost je také místní koeficient, který může obec stanovit ve výši 1,1 až 5. Tento koeficient se následně násobí základní sazbou daně.

V případě vícepatrových staveb se základní sazba daně zvyšuje o 0,75 Kč za každé další nadzemní podlaží, pokud zastavěná plocha nadzemního podlaží přesahuje dvě třetiny zastavěné plochy stavby. Toto navýšení se však netýká bytů a nebytových prostorů. U rekreačních objektů v národních parcích a prvních zónách chráněných krajinných oblastí se základní sazba daně násobí koeficientem 2,0.

Specifickou kategorií jsou zpevněné plochy pozemků užívané k podnikání. Pro zemědělskou prvovýrobu činí sazba 1 Kč za metr čtvereční, pro průmysl, stavebnictví, dopravu a ostatní podnikatelskou činnost je stanovena sazba 5 Kč za metr čtvereční. Tyto sazby reflektují rozdílnou ekonomickou náročnost a výnosnost jednotlivých druhů podnikání. V případě ostatních pozemků, jako jsou například nádvoří nebo ostatní plochy, se uplatňuje sazba 0,20 Kč za metr čtvereční. U zastavěných ploch a nádvoří je sazba stanovena na 0,20 Kč za metr čtvereční, přičemž tato sazba se vztahuje na plochy, které nejsou součástí staveb podléhajících dani ze staveb.

Osvobození od daně z nemovitých věcí

Od daně z nemovitých věcí existuje několik důležitých osvobození, která jsou zakotvena v zákoně o dani z nemovitých věcí. Mezi nejvýznamnější případy osvobození patří nemovitosti ve vlastnictví státu, pokud nejsou využívány k podnikatelské činnosti nebo pronajímány. Stejně tak jsou osvobozeny pozemky a stavby ve vlastnictví obce, na jejímž katastrálním území se nacházejí. Významnou skupinou osvobozeného majetku jsou také nemovitosti sloužící školám, muzeím, knihovnám, zdravotnickým zařízením, zařízením sociální péče a církevním institucím. Tyto objekty musí být výhradně využívány pro uvedené účely a nesmí generovat zisk z podnikatelské činnosti.

Typ nemovitosti	Základní sazba daně	Místní koeficient (běžný)
Obytný dům	2 Kč/m²	1-5
Stavební pozemek	2 Kč/m²	1-5
Garáž	8 Kč/m²	1-5
Komerční stavba	10 Kč/m²	1-5
Zemědělská půda	0,75 %	1-5

Zvláštní kategorii tvoří nemovitosti ve vlastnictví veřejných vysokých škol, veřejných výzkumných institucí a veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízení. Osvobození se vztahuje také na pozemky tvořící jeden funkční celek se stavbami sloužícími k účelu zlepšení stavu životního prostředí. Důležitou součástí osvobození jsou také pozemky a stavby sloužící k vykonávání náboženských obřadů registrovaných církví a náboženských společností, stejně jako pozemky a stavby sloužící k výkonu duchovní správy těchto církví a náboženských společností.

V případě zemědělských pozemků platí osvobození pro pozemky ve vlastnictví veřejně prospěšných spolků a obecně prospěšných společností. Specifickou kategorií jsou také pozemky určené pro veřejnou dopravu, jako jsou silnice, místní komunikace, letecké plochy či dráhy. Tyto pozemky jsou osvobozeny bez ohledu na jejich vlastníka, pokud slouží veřejnému účelu.

Zákon pamatuje i na specifické případy, jako jsou kulturní památky. V případě staveb, které jsou kulturními památkami a prošly rekonstrukcí, může být přiznáno osvobození na dobu osmi let. Toto osvobození má motivovat vlastníky k péči o kulturní dědictví. Podobně jsou osvobozeny stavby sloužící k zajištění hromadné osobní přepravy, například depa, remízy či vozovny.

Významnou skupinou jsou také nemovitosti sloužící k ochraně životního prostředí, jako jsou čistírny odpadních vod, zařízení na ochranu před povodněmi či zařízení na třídění a zpracování komunálního odpadu. Pro získání osvobození je nutné, aby tyto nemovitosti byly ve vlastnictví subjektů, které je provozují ve veřejném zájmu.

Pro uplatnění osvobození je ve většině případů nutné podat daňové přiznání a nárok na osvobození v něm uplatnit. Některá osvobození jsou přiznávána automaticky, jiná musí poplatník aktivně nárokovat a doložit splnění podmínek. Je důležité si uvědomit, že pokud dojde ke změně ve využívání osvobozené nemovitosti, která by měla vliv na nárok na osvobození, je poplatník povinen tuto skutečnost oznámit správci daně do 30 dnů od této změny.

Způsob výpočtu daně z nemovitostí

Daň z nemovitých věcí se vypočítává podle přesně stanovených pravidel, která jsou definována zákonem o dani z nemovitých věcí. Základem pro výpočet je vždy výměra nemovitosti v metrech čtverečních, která se následně násobí příslušnou sazbou daně. Tato sazba se liší podle druhu pozemku nebo stavby. U pozemků se například u zastavěné plochy a nádvoří používá sazba 0,20 Kč za metr čtvereční, zatímco u stavebních pozemků je základní sazba 2 Kč za metr čtvereční.

Pro stavby určené k bydlení, jako jsou rodinné domy, se používá základní sazba 2 Kč za metr čtvereční zastavěné plochy. U bytových jednotek se výměra násobí koeficientem 1,22, pokud je součástí jednotky i podíl na pozemku. Pokud není, používá se koeficient 1,20. Výsledná částka se dále upravuje podle počtu nadzemních podlaží - za každé další podlaží se přičítá 0,75 Kč za metr čtvereční.

Významným faktorem při výpočtu daně je také místní koeficient, který může stanovit obec obecně závaznou vyhláškou. Tento koeficient se může pohybovat v rozmezí 1,1 až 5 a násobí se jím konečná daňová povinnost. Obce často využívají tento nástroj k regulaci daňového zatížení svých obyvatel a k získání dodatečných příjmů do obecního rozpočtu.

V případě komerčních nemovitostí je výpočet daně obvykle vyšší. Pro nebytové prostory určené k podnikání se používají vyšší sazby, které se pohybují od 2 až do 10 Kč za metr čtvereční podle typu podnikatelské činnosti. Například u staveb pro průmysl, stavebnictví, dopravu a energetiku činí základní sazba 10 Kč za metr čtvereční zastavěné plochy.

Důležitou roli hraje také polohová renta, která se aplikuje zejména ve větších městech. V Praze, Brně a dalších statutárních městech se používají různé koeficienty podle velikosti obce a jednotlivých částí města. Tyto koeficienty mohou významně ovlivnit konečnou výši daně. Například v Praze se používá základní koeficient 4,5, zatímco v menších obcích může být tento koeficient výrazně nižší.

Pro zemědělské pozemky se daň vypočítává odlišným způsobem. Základem daně je cena půdy, která se násobí sazbou 0,75 % u orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad a ovocných sadů. U trvalých travních porostů, hospodářských lesů a rybníků s intenzivním chovem ryb se používá sazba 0,25 %. Cena půdy je stanovena vyhláškou Ministerstva zemědělství a liší se podle katastrálního území.

Výsledná daň se platí ve dvou stejných splátkách, pokud přesáhne částku 5000 Kč ročně. První splátka je splatná do 31. května a druhá do 30. listopadu. Pokud je roční daň nižší než 5000 Kč, platí se celá částka najednou do 31. května. Poplatníci provozující zemědělskou výrobu mají specifické termíny splatnosti - do 31. srpna a do 30. listopadu.

Místní koeficienty a jejich vliv

Místní koeficienty představují významný nástroj, kterým obce mohou ovlivňovat výši daně z nemovitých věcí na svém území. Obecní zastupitelstva mají pravomoc stanovit místní koeficient ve výši 1,1 až 5, kterým se následně násobí základní sazba daně z nemovitých věcí. Tento koeficient má přímý dopad na konečnou částku, kterou vlastníci nemovitostí musí odvést do obecního rozpočtu.

V praxi to znamená, že dvě naprosto identické nemovitosti ve dvou různých obcích mohou být zatíženy výrazně odlišnou daňovou povinností. Například rodinný dům v obci, která stanovila místní koeficient 5, může být zdaněn pětinásobně vyšší částkou než stejný dům v obci, která ponechala základní koeficient 1. Tento mechanismus umožňuje obcím aktivně regulovat své daňové příjmy a zohledňovat místní specifika.

Zavedení nebo změna místního koeficientu má významné ekonomické i sociální dopady. Pro obce představuje možnost navýšení příjmů do obecního rozpočtu, které mohou být využity na rozvoj infrastruktury, údržbu veřejných prostranství nebo financování obecních služeb. Na druhé straně musí zastupitelstva pečlivě zvažovat, zda zvýšení daňové zátěže nebude mít negativní vliv na atraktivitu obce pro stávající i potenciální obyvatele.

Důležitým aspektem je také skutečnost, že místní koeficient se vztahuje na většinu druhů nemovitostí v obci, včetně staveb pro podnikání, což může ovlivnit podnikatelské prostředí v dané lokalitě. Některé obce proto volí strategii postupného navyšování koeficientu, aby zmírnily okamžitý dopad na poplatníky. Jiné obce naopak využívají nižší místní koeficient jako konkurenční výhodu pro přilákání nových obyvatel nebo investorů.

Při stanovování místního koeficientu musí obce brát v úvahu řadu faktorů, včetně socioekonomické situace obyvatel, rozvojových plánů obce a konkurenčního prostředí okolních obcí. Významnou roli hraje také transparentní komunikace s občany o důvodech případných změn místního koeficientu a plánovaném využití dodatečných příjmů.

V posledních letech lze pozorovat trend postupného navyšování místních koeficientů, zejména v příměstských oblastech a ekonomicky silných regionech. Tento trend souvisí s rostoucími náklady na zajištění obecních služeb a potřebou financovat rozvojové projekty. Zároveň však existují obce, které vědomě ponechávají nižší koeficienty s cílem udržet dostupné bydlení a podporovat lokální ekonomický rozvoj.

Místní koeficienty tak představují komplexní nástroj daňové politiky, jehož správné nastavení vyžaduje důkladnou analýzu místních podmínek a dlouhodobou strategii rozvoje obce. Jejich vliv se neomezuje pouze na výši vybraných daní, ale významně ovlivňuje také sociální strukturu obce, dostupnost bydlení a celkovou kvalitu života místních obyvatel.

Jak a kdy zaplatit daň

Daň z nemovitých věcí je nutné uhradit nejpozději do 31. května běžného zdaňovacího období. Pokud výše daně přesáhne částku 5 000 Kč, lze ji rozdělit do dvou stejných splátek. První splátka je splatná do 31. května a druhá do 30. listopadu daného roku. U zemědělců a chovatelů ryb je možné první splátku uhradit do 31. srpna a druhou do 30. listopadu běžného zdaňovacího období.

Finanční úřad zasílá složenky k úhradě daně z nemovitých věcí poštou na doručovací adresu poplatníka. Tyto složenky jsou distribuovány postupně tak, aby byly poplatníkům doručeny v dostatečném předstihu před splatností daně. Nezaslání či neobdržení složenky však není důvodem k nezaplacení daně nebo k jejímu pozdnímu uhrazení.

Pro platbu daně z nemovitých věcí existuje několik možností. Nejpohodlnější způsob představuje bezhotovostní převod z bankovního účtu. Při této formě úhrady je nezbytné správně uvést číslo bankovního účtu finančního úřadu a příslušný variabilní symbol. Variabilní symbol je zpravidla rodné číslo fyzické osoby nebo identifikační číslo právnické osoby. Daň lze také zaplatit pomocí zaslané poštovní poukázky na pobočce České pošty, kde je platba osvobozena od poštovních poplatků.

Další možností je platba v hotovosti přímo na pokladně finančního úřadu. Tento způsob je vhodný zejména pro ty, kteří preferují osobní kontakt nebo potřebují potvrzení o zaplacení daně ihned. V současné době finanční úřady umožňují také platbu prostřednictvím platební karty na pokladnách.

Pro vlastníky více nemovitostí v různých krajích je důležité si uvědomit, že daň se platí samostatně pro každý finanční úřad, v jehož územní působnosti se nemovitosti nachází. Každá platba musí být provedena na správný bankovní účet příslušného finančního úřadu s odpovídajícím variabilním symbolem.

V případě, že poplatník neuhradí daň včas nebo ve správné výši, vzniká mu povinnost uhradit také úrok z prodlení. Tento úrok se počítá za každý den prodlení počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně. Proto je důležité věnovat pozornost včasné úhradě daně a správnosti zadaných údajů při platbě.

Pro usnadnění platby daně z nemovitých věcí lze využít službu SIPO nebo si zřídit trvalý příkaz k úhradě. Tyto možnosti jsou vhodné zejména pro poplatníky, kteří platí daň pravidelně ve stejné výši a chtějí předejít případnému opomenutí platby. O případných změnách výše daně jsou poplatníci vždy informováni prostřednictvím finančního úřadu.

Sankce za pozdní platbu nebo nepřiznání

Pokud vlastník nemovitosti nezaplatí daň z nemovitých věcí včas nebo nepodá daňové přiznání v zákonném termínu, musí počítat s nepříjemnými následky v podobě sankcí. Základní termín pro podání daňového přiznání je do 31. ledna zdaňovacího období, přičemž samotná daň je splatná do 31. května běžného zdaňovacího období. V případě, že celková výše daně přesahuje 5000 Kč, je možné ji uhradit ve dvou stejných splátkách, a to do 31. května a do 30. listopadu daného roku.

Finanční úřad může při nedodržení těchto termínů vyměřit několik typů sankcí. Nejčastější sankcí je pokuta za opožděné podání daňového přiznání. Ta činí 0,05 % stanovené daně za každý následující den prodlení, maximálně však do výše 5 % stanovené daně. Minimální pokuta činí 500 Kč a maximální může dosáhnout až 300 000 Kč. Pokud poplatník podá daňové přiznání se zpožděním přesahujícím 5 pracovních dnů, pokuta je automaticky vyměřena.

Za pozdní úhradu daně je pak účtováno úročení, které začíná nabíhat pátým pracovním dnem po původním termínu splatnosti. Úrok z prodlení se počítá jako repo sazba České národní banky zvýšená o 8 procentních bodů. Tento úrok se uplatňuje za každý den prodlení počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně.

V případě, že poplatník daňové přiznání nepodá vůbec, může správce daně vyměřit daň podle pomůcek. To znamená, že finanční úřad stanoví výši daně na základě dostupných informací, které má k dispozici. V takovém případě může být vyměřená daň výrazně vyšší než skutečná povinnost, protože úřad zpravidla postupuje při stanovení daně přísněji. Navíc může být v tomto případě uložena pokuta za neподání daňového přiznání až do výše 500 000 Kč.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat situacím, kdy dojde ke změně vlastnictví nemovitosti v průběhu zdaňovacího období. Nový vlastník je povinen podat daňové přiznání do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byl proveden vklad práva do katastru nemovitostí. Nedodržení tohoto termínu může opět vést k sankčním postihům.

Správce daně může v odůvodněných případech, zejména při závažných životních situacích poplatníka, prominout pokutu nebo úrok z prodlení. O prominutí je nutné požádat písemně a důkladně zdůvodnit okolnosti, které vedly k nedodržení zákonných povinností. Každá žádost je posuzována individuálně a není na její kladné vyřízení právní nárok.