Skutečný vlastník: Co nový zákon přináší firmám v praxi

Definice skutečného vlastníka podle zákona

Zákon o evidenci skutečných majitelů přináší komplexní definici skutečného vlastníka, která je klíčová pro pochopení této problematiky v českém právním prostředí. Skutečným vlastníkem se rozumí každá fyzická osoba, která je koncovým příjemcem nebo osobou s koncovým vlivem. Tato definice vychází z evropské legislativy a její implementace do českého právního řádu představuje významný krok v boji proti praní špinavých peněz a daňovým únikům.

V kontextu české legislativy je skutečný vlastník charakterizován jako osoba, která může přímo či nepřímo získávat značnou část z činnosti nebo majetku právnické osoby, nebo která může uplatňovat rozhodující vliv na její řízení. Za skutečného vlastníka se považuje fyzická osoba, která přímo či nepřímo disponuje s více než 25 % hlasovacích práv nebo podílem na základním kapitálu, případně která má možnost jmenovat nebo odvolat většinu osob, které jsou členy statutárního orgánu.

Zákon dále specifikuje, že skutečným vlastníkem může být také osoba, která má právo na podíl na zisku větší než 25 %, nebo osoba, která je ovládající osobou ve vztahu k právnické osobě. V případě svěřenských fondů se za skutečného vlastníka považuje jejich zakladatel, svěřenský správce, obmyšlený, případně osoba oprávněná k výkonu dohledu nad správou fondu.

Důležitým aspektem je také tzv. materiální pojetí skutečného vlastnictví, které znamená, že se nezkoumá pouze formální vlastnická struktura, ale skutečné vztahy a možnosti ovlivňování dané právnické osoby. To zahrnuje i nepřímé formy kontroly, jako jsou například různé formy zastoupení nebo jednání ve shodě s jinými osobami.

Zákon pamatuje i na situace, kdy není možné skutečného vlastníka určit podle standardních kritérií. V takových případech se za skutečné vlastníky považují fyzické osoby ve vrcholném vedení právnické osoby. Toto náhradní pravidlo se však uplatní pouze tehdy, pokud neexistuje žádná fyzická osoba, která by naplňovala materiální znaky skutečného vlastnictví.

Pro účely praktické aplikace zákona je podstatné, že právnické osoby mají povinnost zjišťovat a zaznamenávat údaje o svých skutečných vlastnících, včetně údajů o skutečnostech, které toto postavení zakládají. Tyto informace musí být pravidelně aktualizovány a v případě změny skutečného vlastníka musí být provedena aktualizace v evidenci skutečných vlastníků.

Zákon také stanoví specifická pravidla pro určování skutečného vlastníka u různých typů právnických osob, jako jsou například spolky, nadace, ústavy nebo společenství vlastníků jednotek. V každém případě je nutné posuzovat konkrétní situaci individuálně a zohlednit všechny relevantní okolnosti, které mohou mít vliv na určení skutečného vlastníka.

Rozdíl mezi formálním a skutečným vlastníkem

Pojem skutečného vlastníka je třeba důsledně odlišovat od formálního vlastníka, přičemž toto rozlišení má zásadní význam zejména v oblasti právní a daňové. Skutečný vlastník je osoba, která má faktickou kontrolu nad majetkem a ekonomicky těží z jeho vlastnictví, zatímco formální vlastník je pouze osobou zapsanou v příslušných registrech či dokumentech jako vlastník, aniž by reálně disponoval skutečnými vlastnickými právy.

V praxi se často setkáváme se situacemi, kdy formální vlastník jedná pouze jako prostředník či zástupce skutečného vlastníka, který zůstává v pozadí. Toto uspořádání může mít různé důvody, od legitimních až po ty, které slouží k zastření skutečných majetkových vztahů. Skutečný vlastník má právo rozhodovat o nakládání s majetkem, určovat jeho využití a především získávat ekonomický prospěch z jeho vlastnictví. Naproti tomu formální vlastník často pouze plní pokyny skutečného vlastníka a nemá reálnou možnost s majetkem samostatně nakládat.

Významným aspektem rozlišování mezi formálním a skutečným vlastníkem je také otázka odpovědnosti a daňových povinností. Zatímco formální vlastník může být odpovědný pouze v omezeném rozsahu, skutečný vlastník nese plnou odpovědnost za majetek a jeho využívání. To zahrnuje nejen odpovědnost za škody, ale také povinnost platit daně z příjmů plynoucích z vlastnictví majetku.

V kontextu právních předpisů je důležité poznamenat, že české právo stále více klade důraz na identifikaci skutečných vlastníků, zejména v souvislosti s bojem proti praní špinavých peněz a daňovým únikům. Evidence skutečných vlastníků byla zavedena jako nástroj pro zvýšení transparentnosti vlastnických struktur a prevenci nelegálních aktivit. Formální vlastnictví může být v některých případech považováno za zastírací právní jednání, pokud je jeho účelem skrýt skutečného vlastníka.

Rozdíl mezi formálním a skutečným vlastníkem se projevuje také v oblasti corporate governance, kde je klíčové identifikovat osoby s rozhodujícím vlivem na řízení společnosti. Skutečný vlastník může ovlivňovat chod společnosti prostřednictvím různých mechanismů, jako jsou akcionářské dohody, opční smlouvy nebo jiná smluvní ujednání, zatímco formální vlastník figuruje pouze jako držitel akcií či podílů bez reálného vlivu na rozhodování.

Pro správné posouzení vlastnických vztahů je nezbytné analyzovat nejen formální dokumentaci, ale především skutečné vztahy a tok ekonomických benefitů. Důležitými indikátory skutečného vlastnictví jsou zejména právo na zisk, právo rozhodovat o klíčových otázkách a míra kontroly nad majetkem či společností. V některých případech může být identifikace skutečného vlastníka složitá, zejména pokud je vlastnická struktura záměrně komplikovaná nebo zahrnuje zahraniční prvky.

Povinnost evidence skutečných vlastníků

Evidence skutečných vlastníků je v České republice upravena zákonem č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, který stanovuje povinnost právnických osob a svěřenských fondů zapisovat své skutečné majitele do příslušného rejstříku. Tato povinnost vznikla především jako reakce na požadavky evropské legislativy v oblasti boje proti praní špinavých peněz a financování terorismu.

Skutečným majitelem se rozumí každá fyzická osoba, která je koncovým příjemcem nebo osobou s koncovým vlivem. V praxi jde o osobu, která má faktickou možnost vykonávat rozhodující vliv v právnické osobě nebo má z její činnosti významný ekonomický prospěch. Za skutečného majitele se považuje také ten, kdo přímo či nepřímo drží více než 25% podíl na hlasovacích právech nebo základním kapitálu společnosti.

Právnické osoby musí do evidence zapsat údaje o svých skutečných majitelích, včetně informací o jejich postavení, podílu na hlasovacích právech a způsobu, jakým je kontrola vykonávána. Nesplnění této povinnosti může vést k významným sankcím, včetně peněžitých pokut až do výše 500 000 Kč. Navíc mohou nastat i další negativní důsledky, jako je například nemožnost účasti ve veřejných zakázkách nebo čerpání dotací.

Proces zápisu do evidence skutečných majitelů probíhá prostřednictvím příslušného rejstříkového soudu. Návrh na zápis může podat sama právnická osoba nebo její zástupce, přičemž je nutné doložit relevantní dokumenty prokazující uvedené skutečnosti. Evidence je částečně veřejně přístupná, což znamená, že některé údaje o skutečných majitelích jsou dostupné široké veřejnosti.

Zákon pamatuje i na specifické případy, kdy může být určení skutečného majitele komplikované. V případě složitých vlastnických struktur je nutné analyzovat celý řetězec vlastnictví až ke konečné ovládající fyzické osobě. U některých právních forem, jako jsou spolky nebo společenství vlastníků jednotek, platí zvláštní pravidla pro určení skutečného majitele.

Důležitým aspektem je také průběžná aktualizace údajů v evidenci. Každá změna v osobě skutečného majitele nebo v rozsahu jeho oprávnění musí být do evidence zanesena bez zbytečného odkladu. Tato povinnost zajišťuje, že údaje v evidenci odpovídají skutečnému stavu a plní tak svůj účel v boji proti praní špinavých peněz a daňovým únikům.

Evidence skutečných majitelů představuje významný nástroj pro zvýšení transparentnosti vlastnických struktur právnických osob a svěřenských fondů. Přispívá k prevenci nelegálních aktivit a umožňuje efektivnější kontrolu finančních toků. Pro právnické osoby to sice znamená další administrativní povinnost, ale z hlediska celospolečenského zájmu jde o důležitý krok k větší transparentnosti podnikatelského prostředí.

Kritéria pro určení skutečného vlastníka

Určení skutečného vlastníka je komplexní proces, který vyžaduje důkladnou analýzu několika klíčových kritérií. Skutečným vlastníkem se rozumí fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v právnické osobě. Při posuzování postavení skutečného vlastníka je nutné zohlednit zejména přímé či nepřímé vlastnictví podílu, akcií, hlasovacích práv nebo jiné formy kontroly nad právnickou osobou.

V praxi se často setkáváme s různými strukturami vlastnictví, kde může být obtížné jednoznačně určit skutečného vlastníka. Základním vodítkem je vlastnictví nebo kontrola alespoň 25 % hlasovacích práv nebo podílu na základním kapitálu. Tento podíl však není jediným určujícím faktorem. Je třeba brát v úvahu také další okolnosti, jako je možnost jmenovat nebo odvolat členy statutárního orgánu, možnost ovlivňovat strategická rozhodnutí společnosti nebo faktická kontrola nad finančními toky.

Při posuzování kritérií skutečného vlastnictví je důležité zkoumat také nepřímé formy kontroly. To zahrnuje například situace, kdy je vliv vykonáván prostřednictvím řetězce společností nebo kdy existují různé druhy akcií s odlišnými právy. Významným aspektem je také zjišťování, zda některá osoba nevykonává kontrolu prostřednictvím trust fondu, svěřenského fondu nebo jiného podobného uspořádání.

V některých případech může být skutečným vlastníkem i osoba, která formálně nedisponuje významným podílem nebo hlasovacími právy, ale má faktickou možnost ovlivňovat chod společnosti. Může se jednat například o situace, kdy existují dohody mezi společníky, které umožňují určité osobě vykonávat rozhodující vliv, nebo kdy je vliv vykonáván prostřednictvím rodinných vazeb či jiných osobních vztahů.

Důležitým kritériem je také schopnost disponovat s majetkem společnosti nebo ovlivňovat jeho využití. Skutečný vlastník často může rozhodovat o významných majetkových transakcích, využívání zisku společnosti nebo o strategických investicích. Při posuzování těchto aspektů je nutné zohlednit nejen formální oprávnění, ale i faktickou možnost takováto rozhodnutí činit nebo ovlivňovat.

V kontextu právních předpisů proti praní špinavých peněz je identifikace skutečného vlastníka klíčovým prvkem due diligence. Povinné osoby musí věnovat zvláštní pozornost složitým vlastnickým strukturám, které mohou být využívány k zastření skutečného vlastnictví. Zvláštní pozornost je třeba věnovat případům, kdy je vlastnická struktura neobvykle komplikovaná nebo kdy jsou využívány jurisdikce s omezenou transparentností.

Při určování skutečného vlastníka je také důležité průběžně aktualizovat a ověřovat získané informace, neboť vlastnické struktury a vztahy se mohou v čase měnit. Právnické osoby mají povinnost vést a pravidelně aktualizovat údaje o svých skutečných vlastnících a tyto informace zapisovat do evidence skutečných vlastníků.

Sankce při neposkytnutí údajů o vlastnictví

Neposkytnutí údajů o skutečném vlastnictví může mít závažné právní následky pro všechny zúčastněné strany. Zákon stanovuje přísné sankce pro případy, kdy povinné osoby neposkytnou požadované informace o skutečném vlastníkovi nebo kdy tyto informace nejsou pravdivé či úplné. V případě právnických osob může být uložena pokuta až do výše 500 000 Kč, přičemž tato částka může být v závažných případech nebo při opakovaném porušení navýšena až na 1 000 000 Kč.

Osoba, která má skutečné vlastnické právo k majetku, je povinna poskytnout součinnost při zjišťování a ověřování své identity. Pokud tato osoba odmítne spolupracovat nebo úmyslně poskytne nepravdivé informace, může čelit nejen finančním sankcím, ale také trestněprávním důsledkům. Trestní zákoník v takových případech umožňuje postih za maření spravedlnosti nebo poskytování nepravdivých údajů.

Významným aspektem sankčního systému je také možnost pozastavení výkonu hlasovacích práv v právnické osobě, pokud skutečný vlastník není řádně identifikován nebo zapsán v příslušném rejstříku. Toto opatření může mít závažné dopady na fungování společnosti, zejména při rozhodování valné hromady nebo při realizaci významných obchodních transakcí. Právnická osoba v takovém případě nemůže vyplácet podíly na zisku ani jiná plnění osobám, jejichž skutečné vlastnictví není řádně evidováno.

Sankční mechanismus zahrnuje také možnost zmrazení majetkových práv a pozastavení dispozičních oprávnění k majetku, dokud není skutečný vlastník řádně identifikován a zaevidován. Toto opatření může významně omezit obchodní aktivity dotčené právnické osoby a způsobit jí značné ekonomické ztráty. V extrémních případech může dojít až k nucené správě majetku nebo k jeho zajištění státními orgány.

Zvláštní pozornost je věnována případům, kdy je skutečný vlastník spojen s praním špinavých peněz nebo financováním terorismu. V takových situacích mohou být uplatněny dodatečné sankce podle příslušných mezinárodních úmluv a národních právních předpisů. Tyto sankce mohou zahrnovat zmrazení veškerých aktiv, zákaz obchodní činnosti a v některých případech i trestní stíhání odpovědných osob.

Důležitým prvkem sankčního systému je také povinnost náhrady škody, která vznikla v důsledku neposkytnutí nebo zatajení informací o skutečném vlastnictví. Odpovědné osoby mohou být nuceny uhradit veškeré škody způsobené třetím stranám, včetně ušlého zisku a nákladů spojených s vymáháním práva. Tato odpovědnost se vztahuje nejen na právnické osoby, ale i na fyzické osoby, které se na porušení povinností podílely.

Skutečný vlastník není ten, kdo drží klíče, ale ten, kdo nese odpovědnost za vše, co se za dveřmi skrývá

Radmila Procházková

Evidence skutečných vlastníků v obchodních společnostech

Evidence skutečných vlastníků představuje zásadní nástroj pro zajištění transparentnosti vlastnických struktur obchodních společností v České republice. Skutečným vlastníkem se rozumí každá fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v právnické osobě. Tento institut byl zaveden především v souvislosti s bojem proti praní špinavých peněz a financování terorismu.

V kontextu obchodních společností je osoba, která má skutečné vlastnické právo k majetku, klíčovým subjektem, jehož identifikace a evidence jsou nezbytné pro dodržování zákonných povinností. Tato osoba může své vlastnické právo vykonávat různými způsoby, například prostřednictvím přímého vlastnictví podílu v obchodní společnosti, nebo nepřímo prostřednictvím řetězení vlastnických struktur.

Evidence skutečných vlastníků je vedena v elektronické podobě rejstříkovými soudy. Zápis do evidence skutečných vlastníků je povinný pro všechny právnické osoby zapsané do veřejného rejstříku a svěřenské fondy. Nesplnění této povinnosti může vést k významným sankcím, včetně peněžitých pokut. Důležité je zmínit, že údaje o skutečném vlastníkovi musí být průběžně aktualizovány, aby odpovídaly skutečnému stavu.

Proces identifikace skutečného vlastníka může být v některých případech složitý, zejména u komplexních vlastnických struktur nebo v případech, kdy je vlastnictví realizováno prostřednictvím zahraničních subjektů. Právnické osoby musí při určování skutečného vlastníka analyzovat celou vlastnickou strukturu a identifikovat fyzické osoby, které splňují zákonná kritéria skutečného vlastnictví.

Za skutečného vlastníka se považuje také fyzická osoba, která má právo na podíl na zisku větší než 25 %, nebo která může uplatňovat rozhodující vliv v korporaci nebo na svěřenský fond. V případě, že není možné skutečného vlastníka určit podle vlastnické struktury, považují se za skutečné vlastníky členové statutárního orgánu.

Významným aspektem evidence skutečných vlastníků je její veřejná přístupnost. Každý má právo nahlížet do veřejné části evidence skutečných vlastníků a pořizovat si z ní výpisy. Tato transparentnost přispívá k prevenci nelegálních aktivit a umožňuje efektivnější kontrolu vlastnických struktur ze strany oprávněných orgánů i veřejnosti.

Pro obchodní společnosti je důležité věnovat pozornost správnému vedení evidence skutečných vlastníků nejen z důvodu zákonné povinnosti, ale také proto, že tyto informace mohou být vyžadovány při různých obchodních transakcích, při účasti ve veřejných zakázkách nebo při žádostech o dotace. Nesplnění povinností souvisejících s evidencí skutečných vlastníků může vést k omezení možnosti účastnit se těchto aktivit.

Právní úprava evidence skutečných vlastníků reaguje na evropské směrnice a mezinárodní závazky České republiky v oblasti boje proti praní špinavých peněz. Systém evidence skutečných vlastníků je proto průběžně aktualizován a zpřísňován, aby odpovídal současným požadavkům na transparentnost a prevenci nelegálních aktivit v obchodních vztazích.

Význam transparentnosti vlastnických struktur

Transparentnost vlastnických struktur představuje v současném právním a ekonomickém prostředí klíčový prvek pro zajištění důvěryhodnosti a bezpečnosti obchodních vztahů. Skutečný vlastník, tedy osoba, která má skutečné vlastnické právo k majetku, musí být jasně identifikovatelný nejen pro státní orgány, ale i pro další zainteresované strany. Tento požadavek vychází z potřeby efektivně bojovat proti praní špinavých peněz, daňovým únikům a dalším formám hospodářské kriminality.

V českém právním prostředí se význam transparentnosti vlastnických struktur projevuje především v povinnosti právnických osob a svěřenských fondů evidovat své skutečné vlastníky v příslušném rejstříku. Tato evidence není pouhou formalitou, ale představuje důležitý nástroj pro zajištění právní jistoty a prevenci nelegálních aktivit. Skutečný vlastník musí být identifikován nejen formálně, ale především fakticky, což znamená, že musí být zjištěna osoba, která má skutečnou kontrolu nad daným subjektem nebo majetkem.

Transparentnost vlastnických struktur má zásadní význam také pro fungování veřejných zakázek a čerpání dotací. Bez jasné identifikace skutečného vlastníka není možné efektivně kontrolovat potenciální střet zájmů či předcházet neoprávněnému čerpání veřejných prostředků. Právě v této oblasti se ukazuje, jak důležité je mít přesné informace o tom, kdo skutečně stojí za jednotlivými společnostmi a kdo z jejich činnosti profituje.

Význam transparentnosti se projevuje i v mezinárodním kontextu, kdy přeshraniční spolupráce a výměna informací o skutečných vlastnících představují důležitý nástroj v boji proti mezinárodnímu organizovanému zločinu. České právní předpisy v této oblasti reflektují evropskou legislativu a mezinárodní standardy, což přispívá k vytváření jednotného systému pro identifikaci skutečných vlastníků napříč různými jurisdikcemi.

Pro podnikatelské prostředí znamená transparentnost vlastnických struktur také významnou konkurenční výhodu. Společnosti s jasně definovanými vlastnickými vztahy jsou považovány za důvěryhodnější partnery pro obchodní spolupráci. Transparentnost přispívá k budování dobré pověsti firmy a může usnadnit přístup k financování či získávání nových obchodních příležitostí.

Nelze opomenout ani význam transparentnosti pro ochranu práv menšinových akcionářů a dalších stakeholderů. Jasná identifikace skutečného vlastníka umožňuje lépe chránit jejich zájmy a předcházet případným zneužitím dominantního postavení majoritních vlastníků. V neposlední řadě přispívá transparentnost vlastnických struktur k celkové kultivaci podnikatelského prostředí a posilování důvěry veřejnosti v právní systém a ekonomické vztahy.

Mezinárodní spolupráce při odhalování skutečných vlastníků

Mezinárodní spolupráce v oblasti odhalování skutečných vlastníků představuje klíčový nástroj v boji proti praní špinavých peněz a daňovým únikům. Státy po celém světě si uvědomují, že bez efektivní výměny informací není možné účinně bojovat proti těmto negativním jevům. V rámci Evropské unie došlo k významnému posunu díky implementaci směrnice AML, která stanovuje povinnost členských států vést registry skutečných vlastníků a umožňuje jejich vzájemné propojení.

Přeshraniční výměna informací o skutečných vlastnících se realizuje prostřednictvím několika mechanismů. Primárním nástrojem je systém propojení národních registrů skutečných vlastníků (BORIS), který umožňuje oprávněným osobám přístup k údajům z registrů jiných členských států. Tento systém významně urychluje proces identifikace skutečných vlastníků a pomáhá předcházet situacím, kdy jsou vlastnické struktury záměrně znepřehledňovány přes více jurisdikcí.

Vedle evropského systému existují také bilaterální dohody o výměně informací mezi jednotlivými státy. Česká republika aktivně uzavírá memoranda o spolupráci s dalšími zeměmi, která umožňují sdílení informací o skutečných vlastnících i mimo rámec EU. Tato spolupráce je zvláště důležitá ve vztahu k zemím, které jsou často využívány pro zakládání offshore společností.

Významnou roli v mezinárodní spolupráci hrají také specializované organizace jako Financial Action Task Force (FATF) a Egmont Group, které vytvářejí standardy pro identifikaci skutečných vlastníků a podporují výměnu informací mezi finančními zpravodajskými jednotkami jednotlivých států. Tyto organizace poskytují platformu pro sdílení nejlepších praktik a koordinaci postupů při odhalování složitých vlastnických struktur.

Pro efektivní mezinárodní spolupráci je klíčová také harmonizace definice skutečného vlastníka napříč jurisdikcemi. Zatímco v rámci EU je tato definice do značné míry sjednocena, globálně stále existují významné rozdíly v tom, jak jednotlivé státy přistupují k určování skutečných vlastníků. To může v praxi komplikovat mezinárodní výměnu informací a snižovat její účinnost.

Praktická realizace mezinárodní spolupráce zahrnuje několik úrovní. Na operativní úrovni probíhá výměna informací mezi finančními zpravodajskými jednotkami, které mohou rychle reagovat na podezřelé transakce a vlastnické struktury. Na strategické úrovni dochází k výměně zkušeností a koordinaci postupů mezi dozorovými orgány jednotlivých států.

Důležitým aspektem mezinárodní spolupráce je také ochrana vyměňovaných údajů a zajištění jejich důvěrnosti. Státy musí implementovat odpovídající technická a organizační opatření, která zabrání neoprávněnému přístupu k citlivým informacím o skutečných vlastnících. Současně musí být zachována transparentnost a přístupnost těchto informací pro oprávněné osoby a orgány.

V neposlední řadě je třeba zmínit význam mezinárodní spolupráce při vymáhání sankcí a postihů vůči osobám, které porušují povinnosti související s evidencí skutečných vlastníků. Přeshraniční vymáhání práva je nezbytné pro zajištění účinnosti celého systému a prevenci situací, kdy se osoby snaží vyhnout svým povinnostem přesunem aktivit do jiných jurisdikcí.

Pravidla pro zjišťování skutečného vlastníka

Při zjišťování skutečného vlastníka je nutné postupovat podle jasně stanovených pravidel, která vycházejí z platné legislativy. Základním principem je identifikace osoby, která má skutečnou kontrolu nad majetkem nebo právnickou osobou. Tato kontrola může být vykonávána přímo nebo nepřímo, například prostřednictvím řetězce vlastnických vztahů nebo jiných prostředků.

Kritérium	Skutečný vlastník	Formální vlastník
Kontrola nad majetkem	Přímá faktická kontrola	Pouze právní titul
Rozhodovací pravomoc	Plná	Omezená nebo žádná
Ekonomický prospěch	Přímý příjemce výhod	Zprostředkovaný nebo žádný
Povinnost evidence	Zápis do evidence skutečných majitelů	Běžný výpis z rejstříku
Právní odpovědnost	Plná odpovědnost	Formální odpovědnost

V případě obchodních korporací se za skutečného vlastníka považuje fyzická osoba, která přímo či nepřímo disponuje více než 25 % hlasovacích práv nebo má právo na podíl na zisku větší než 25 %. Důležité je však poznamenat, že samotné vlastnictví podílu automaticky neznamená, že daná osoba je skutečným vlastníkem. Je třeba zkoumat skutečnou povahu kontroly a možnost ovlivňovat rozhodování společnosti.

Při zjišťování skutečného vlastníka je nezbytné prozkoumat veškeré dostupné dokumenty a informace, včetně zakladatelských dokumentů, společenských smluv, stanov, výpisů z obchodního rejstříku a dalších relevantních zdrojů. Zvláštní pozornost je třeba věnovat případům, kdy je vlastnická struktura složitá nebo nepřehledná, například když zahrnuje zahraniční subjekty nebo svěřenské fondy.

V některých případech může být skutečným vlastníkem osoba, která formálně nevlastní žádný podíl, ale má možnost významně ovlivňovat rozhodování společnosti prostřednictvím jiných mechanismů. Může se jednat například o osobu s právem jmenovat statutární orgány nebo osobu, která má významný vliv na základě smluvních ujednání.

Při identifikaci skutečného vlastníka je také důležité zohlednit případné nepřímé vlastnictví prostřednictvím jiných právnických osob. V takovém případě je nutné analyzovat celý řetězec vlastnických vztahů až k fyzické osobě, která je na jeho konci. Výpočet nepřímého podílu se provádí vynásobením podílů v jednotlivých úrovních vlastnického řetězce.

Zvláštní pravidla platí pro svěřenské fondy a podobné právní struktury. V těchto případech se za skutečné vlastníky považují zakladatel, svěřenský správce, obmyšlený, osoba oprávněná k dohledu nad správou fondu a případně další osoby s významným vlivem na správu fondu.

V případě neziskových organizací a spolků je situace specifická, protože tyto subjekty obvykle nemají klasické vlastníky. Zde se za skutečné vlastníky považují osoby ve statutárních orgánech nebo osoby s obdobným postavením, pokud není prokázáno, že existuje jiná osoba s rozhodujícím vlivem.

Proces zjišťování skutečného vlastníka musí být důkladně zdokumentován a pravidelně aktualizován, protože vlastnická struktura se může v čase měnit. Povinné osoby musí být schopny prokázat, že provedly všechny přiměřené kroky k identifikaci skutečného vlastníka a že jejich závěry jsou založeny na věrohodných informacích a dokumentech.

Výjimky z povinnosti evidence skutečných vlastníků

Zákon o evidenci skutečných vlastníků stanovuje několik významných výjimek z povinnosti evidovat skutečné vlastníky. Mezi subjekty, které jsou osvobozeny od této povinnosti, patří především státní organizace, územní samosprávné celky a jejich příspěvkové organizace. Tato výjimka je logická, neboť u těchto subjektů je vlastnická struktura jasně daná zákonem a není třeba ji dodatečně evidovat.

Další významnou skupinou, která nepodléhá povinnosti evidence skutečných vlastníků, jsou banky, spořitelní a úvěrní družstva a pojišťovny, které jsou již regulovány přísnými pravidly finančního sektoru a podléhají důkladnému dohledu České národní banky. Tyto instituce musí pravidelně reportovat své vlastnické struktury v rámci běžného výkonu své činnosti, což činí dodatečnou evidenci nadbytečnou.

Společnosti, jejichž cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, rovněž nepodléhají povinnosti evidence skutečných vlastníků. Důvodem je skutečnost, že tyto společnosti již musí plnit přísné informační povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících podnikání na kapitálovém trhu. Jejich vlastnická struktura je průběžně sledována a zveřejňována prostřednictvím regulovaného trhu.

Specifickou výjimku představují také společenství vlastníků jednotek, která jsou ze své podstaty transparentní a jejich skuteční vlastníci jsou jasně identifikovatelní z katastru nemovitostí. V tomto případě by evidence skutečných vlastníků představovala zbytečnou administrativní zátěž bez přidané hodnoty pro transparentnost vlastnických vztahů.

Důležitou výjimku tvoří také církve a náboženské společnosti, které jsou registrovány podle zvláštního právního předpisu. Jejich organizační struktura a způsob řízení jsou upraveny vlastními předpisy a jsou veřejně dostupné prostřednictvím rejstříku registrovaných církví a náboženských společností.

Zákon pamatuje i na specifické případy právnických osob založených státem nebo územním samosprávným celkem za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu. Tyto organizace jsou pod přímou kontrolou veřejné správy a jejich vlastnická struktura je transparentní již z povahy jejich založení a účelu existence.

V případě školských právnických osob zřízených ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí je situace obdobná. Jejich zřizovatelé jsou jasně určeni a veřejně známí, což vylučuje potřebu dodatečné evidence skutečných vlastníků. Stejně tak jsou z povinnosti evidence vyňaty politické strany a politická hnutí, jejichž fungování a financování podléhá speciální právní úpravě a dohledu.

Je důležité zdůraznit, že tyto výjimky neznamenají, že by dotčené subjekty byly méně transparentní. Naopak, většina z nich podléhá jiným, často přísnějším formám kontroly a dohledu, které zajišťují dostatečnou transparentnost jejich vlastnické struktury a řízení. Smyslem těchto výjimek je především zabránit duplicitnímu plnění obdobných povinností a snížit administrativní zátěž tam, kde je skutečné vlastnictví jasně dané nebo kontrolované jinými mechanismy.